Vyrážíme od ZUŠky v půl jedenácté, abychom opět po roce a půl zpívali ve Francii kromě jiných měst i ve Vineuil a v Blois, kam Severáček pravidelně jezdí od roku 1963.

Ráno se probouzíme už ve Francii - narozdíl od Čech je tu jaro v plném proudu. Před pátou hodinou dorážíme do Vineuil, kde na nás již čekají členové Kruhu přátel Severáčku - ano, čtete správně - tahle francouzská organizace vznikla díky lásce k Severáčku. Po přivítání jsme byli slavnostně přijati na radnici ve Vineuil (i s vyborným pohoštěním). Pak následovalo rozdělení do rodin - některé děti jsou v téže rodině již potřetí. Večer jsme pak v rodinách trávili konverzací a dobrou večeří a protože jsme přeci jen byli z autobusu rozlámaní a zitra nás čeká perný den, tak jsme šli brzy „na kutě“.

Ráno se scházíme a vyrážíme na zámek Chambord, kde máme první francouzský koncert. Rozezpívání a zkouška, poté krátká procházka po zámku. Zpívame v kapli a od první skladby je na publiku poznat, že se jim naše zpívání líbí. Po několika skladbách slyšíme výkřiky bravo. Několikrát v průběhu koncertu se stane, že publikum tleská ve stoje. Zapomněla jsem dodat, že se tu zpívá opravdu krásně - nádherná prostora s mimořádnou akustikou. Po koncertě (přidáváme Jean qui pleure) si pak ještě prohlížíme zámek - obdivujeme Da Vinciho dvojité schodiště a úchvatný je také pohled ze střechy zámku. po návratu do Vineuil si dáváme picnic, krátce zkoušíme na večerní koncert a odcházíme do domova důchodců, kde máme asi půlhodinové vystoupení. Děti zpívají velmi hezky a ačkoli je v sále velké teplo, zvládají vše s úsměvem. Po vystoupení odcházíme na odpočinek a večeři do rodin a pak nás již čeká večerní koncert. Ačkoli bylo dnes zpívání dost, již od prvních tónů děti zpívají s maximálním nasazením a nadšením. Publikum nás odměňuje dlouhotrvajícími potlesky. V sále je spousta přátel - rodiny, které ubytovávají děti, lidé, kteří pamatují první kontakty se Severáčkem z šedesátých let i naši fanoušci, kteří za námi přijeli přes půl Francie. Tento koncert ve Vineuil byl historicky třeti a všechny tyto koncerty měly nezaměnitelnou atmosferu. Ve francouzské lidové A la volette zpívá publikum s námi a na závěr nás lide odměňují dlouhým potleskem ve stoje. Dvakrát přidáváme. Děti dnes zpívaly opravdu výborně a jsme nadšeni, že to dnes tak hezky dopadlo...

Ráno se scházíme a společně vyrážíme do městečka Montrichard, konkrétně vesničky Bouré, kde se nachází žampiónový sklípek. Přiznám se, že jsem si pod tímto označením představovala něco úplně jiného a že nás všechny tato prohlídka nesmírně nadchla. V prvé řadě se jedná ne o sklípek, ale o nepoužívaný pískovcový důl a je zde několik desítek kilometrů chodeb. V druhé řadě se nejedná jen o pěstování žampiónů (Francouzi tak označují všechny houby), ale i hlívy, japonské shi-take, hub, které označují „modrá noha“ a dalších druhů, které jsme nedokázali identifikovat. Na závěr prohlídky nás okouzlilo městečko kompletně vytesané v pískovci, životní dílo jednoho kameníka. Prohlídce by se jedine dalo vytknout to, že v podzemí byla zima, zatímco my jsme si tady zvykli na slunečné a teplé počasí. Po prohlidce se vydáváme do školy v Montrichard, kde si dáváme piknik a poté zde máme výchovný koncert pro starší žáky. Naše děvčata zaskočil zájem místních chlapcu, kteří nám bušili na okna šatny, pokřikovali na nás a při zkoušce zcela obléhali okna sálu a snažili se na sebe upozornit. Mile mě potěšilo, že pak při koncertě zaujatě poslouchali a dokonce zpívali s námi altovou linku v písničce Brusič mráz. Ještě, když jsme odcházeli, tak jsme zaslechli, jak si tam někdo brouká melodii...
Po půlhodinovém vystoupení jdeme ještě přes dvůr do školy, kde se učí mladší děti (náš první stupeň) a zde zpíváme asi deset minut. Po tomto zpívání máme čas až do večerní zkoušky před koncertem, někteří jej využívají pro návštěvu městečka či místní dominanty - zříceniny hradu, ale větsina z nás si lehne na louku a odpočíváme (můžete hádat, proč jsme pak na koncertě červení...).
A málem bych zapomněla na výbornou večeři o pěti chodech, kterou jsme měli ve školní jídelně, kde kuchař vaří pouze z bioproduktu. Sál, kde zpíváme není moc akustický a koncert je dnes naplánován na hodinu bez přestávky. Měli jsme radost, že přišlo dost lidí a děti se opravdu snažily. Po včerejšim koncertu jsem na některých zaznamenala lehkou únavu, ale nedali to na sobě znát a zpívali s chutí. Po závěrečném Hymnu (kvůli této skladbě jsme s sebou brali do Francie tympány) si užíváme ovace publika, přidáváme a pak hurá do autobusu a do rodin. Dorážímee pozdě v noci a zítra nás čeká další důležitý koncert - v katedrále v Blois.

Scházíme se o půl deváté před místní školou (1. stupeň), kde v devět začíná náš výchovný koncert. Ten zahajují místní děti - postupně každá třída zpívá jednu píseň. Musím říci, že na to, že zpívají první rok (mají novou učitelku zpěvu), zpívají opravdu hezky. Já jsem trošku dojatá, protože když jsme tu před čtyřmi lety zpívali poprvé, tak pan ředitel chtěl na základě našeho zpívání založit sbor a zdá se, že jsou na dobré cestě...
Snažím se, aby si místní děti zazpívaly s námi a tak je učíme melodii písničky Černé oči. Děti s námi opravdu spolupracují a mají z toho radost. Po tomto milém setkaní jdeme do druhé školy ve Vineuil na další vystoupení (i zde nám nejprve zpívají žáci školy). Dětí je v sále hodně a mám radost, že s námi zpívají francouzskou A la volette. Také je učíme Černé oči - tentokrát si děvčata z prvního hlasu posedala k nim a děti se nadšeně zapojily do zpívání.
Po obědě ve školní jídelně vyrážíme do Blois. Nejprve na prohlídku zámku, poté je čas na individuální prohlídku historického centra (výhled na Loiru a panoráma města je úchvatný a mimochodem, dnešní den je opět krásný - nebe bez mráčku a teplota dosahuje 24°. Poté jsme přijati na radnici panem starostou, užíváme si piknik v zahradě radnice a jdeme zkoušet do katedrály. Měla jsem trochu strach z velikosti (a akustiky) katedrály, která se impozantne tyčí nad městem. Poté, co jsme začali zkoušet, mě to přešlo. Zpívá se tu krásně a dojem umocňuje nádherná gotická architektura. Dnes zpíváme hodinový, pouze duchovní program zakončený Máchovým Hymnem. Od prvního tónu koncertu vnímám nadšení dětí a chuť předvést, co jsme společně připravili. Katedrála je téměř plná a to nečekal ani nikdo z organizátorů. Krásně tu zní Raichlovy Tři staročeské kantilény, dvojsbor Duo seraphim a velký úspěch má tradičně Panis angelicus. Do programu jsem zařadila i „a cappellový“ dvojsbor z nové skladby M. Uherka Hosana a závěr patří Hymnu, který s doprovodem tympánů zni monumentálně. Ačkoli jsme v posledních dnech zpívali opravdu hodně - každý den večerní koncert a k tomu další vystoupení - na dětech není znát žádná únava a zpívají opravdu hezky. Dlouho se klaníme a pak, když odchází posledních pár dětí a já se mezitím stále chodím klanět, povstane publikum jako jeden muž a nadšeně tleská. A tak volám na děti, ať se vrátí (někteří už měli téměř svlečené peleríny) a rozsvícenou katedrálou se nese prostinká melodie moravské lidové V hornem konci svítá, kterou tak hezky upravil Milan Uherek.
Do rodin se vracíme unaveni, ale nadšení z mimořádného koncertu.

Celý nádcházející víkend je po perném týdnu odpočinkový. Dnes se scházíme až po poledni (myslím, že si většina z nás užívala dopoledne dlouhé spaní...) a společně vyrážíme na zámek Chaumont. Je opět krásný sluneční den. Musím říci, že jsme si pro návštěvu Francie vybrali nejhezčí období - všechno kvete a voní. Zámek Chaumont je kouzelný - nádherně upravené trávníky se záhony plnými tulipánů, výhled na Loiru i hezky zařízený interier. To vše si prohlížime, ale předtím dvacet minut zpíváme na dvoře konírny, kde se pořádají koncerty a výstavy. Je to přijemně strávené odpoledne. Po cestě zpět do Vineuil se ještě zastavujeme v domove důchodců a zde zpíváme čtyři písničky - dvě české a dvě francouzské lidovky. Po koncerte ve Vineuil za námi totiž přišla paní ředitelka a prosila nás, zda bychom u nich take nezazpívali, že tam nikdy dětský sbor neměli a že je mrzí, že se neozvali dříve a nevešli se tak do našeho nabitého programu. Tak jsem byla ráda, že je můžeme našim zpíváním potešit.
Po krátkém odpočinku v rodinách jsme se spolecné s našimi hostiteli sešli na společném večeru. V itineráři jsem napsala, že možná přijde i kouzelník, ale on opravdu přišel (a naštěstí nám nezačaroval děti, které mu asistovaly na jevišti, kdo by také potom zpíval, že? :-) ) a mimo to pozvali organizátoři i jazzový ansámbl a uspořádali raut. Byl to mile straveny večer, který trval až do půlnoci a je opravdu úžasné, jak se o nás tady staraji...

Hurá, odpočinek! Myslím, že jsme s klavíristkou nebyly samy, kdo si užíval spaní do desíti. K nedělnímu obědu, která se konal v rodinách, jsme měli mimo jiné šneky (mám pocit, že tu děti v rodinách ochutnaly i všelijaké jiné mořské „potvory“). Pak nás naše rodiny dovezly do Blois na břeh Loiry, kde jsme měli přichystanou projížďku na lodičkách, vlastně takových vorech s motorem. A tak jsme obdivovali panoráma města tentokrat od řeky. Na fotkách si můžete prohlédnout děti v záchranných vestách, ale neděste se, kdyby se ten vor převrhl, došli bychom na břeh po svých, protože v nejhlubším místě má ta řeka metr a půl (to je prý tentokrát dost vody...). A po lodičkách jedeme každý opět do své rodiny, dnešní večer je totiž poslední, tak si musíme zabalit a dopovidat (nebo „dogestikulovat“) to, co jsme nestihli...

Ráno je trochu smutné, protože se loučíme s našimi přáteli. Máváme, až nám padají ruce, ale také se trošku těšíme, co bude dál. Dnes máme namířeno do Tours. A po odpočinkovém víkendu nás čeká perný den. Do Tours přijíždíme před jedenáctou a hned jdeme zpívat do domova důchodců. Půlhodinové vystoupení zakončujeme písničkou Jede sedlák. Odpoledne máme další podobné vystoupení v jiném domově důchodců. Zpíváme zde mimo jiné Až ja smutný půjdu, po kterém slyšíme ze sálu na adresu sólisty Pepy „super...“. Pán, který to nahlas vyslovil, je velmi nadšený naším zpívánim a po koncertě nám zpívá - česky - Teče voda, teče. My to na oplátku zpíváme jemu a pak se dozvídáme, že se tahle moravská melodie zpívá tady ve Francii francouzsky před jídlem a že ti lide ji všichni znají...
Máme čas i na krátkou prohlídku města, ale dnes je to docela honička, protože hned následuje rozdělení do rodin. Na druhé straně máme možnost si v rodinách odpočinout a lehce povečeřet a už vyrážíme na koncert. Ten se koná v sále fakulty muzikologie. Sál je dispozicně zajímavý, publikum sedí jak v posluchárně nad námi a akusticky je mimořádný. Je tu, k velké radosti klaviristky Evy, i výborné piano. Na zkoušku máme málo času, rychle převléknutí do krojů a jdeme na to. Musím říct, že děti jsou na zpívaní dobře „nažhavené“, však tu také sedí mnoho lidí, kteří sborovému zpívání opravdu rozumí. A to je znát od prvního potlesku. Publikum je opravdu mimořádně vřelé, v první půli má největší úspěch Zkouška na koncert, kterou děti zazpívaly a zahrály s velkou chutí a vyborně zapůsobil i záverečný Hymnus. Mimořádná atmosféra panovala i během druhé půle, po některých skladbách se musím já i sólisti několikrát klanět. Když jsme zpívali francouzskou A la volette, tak se z publika ozval přímo smíšený sbor a bylo vidět, že si lidé zpívaní s námi užívají. Po závěrečném Bugatti stepu publikum vstalo a nechtelo nás pustit z jevišté. A tak jsme opět přidávali. Opravdu mimořádný koncert. Všem rodičům chci vzkázat, že jsou ty severáčkovské děti opravdu báječné. Držte nám palce, ať nám to vydrži...

Scházíme se před Domem Evropy o půl desáté, loučíme se s našimi hostiteli a nasedáme do autobusu, abychom se na našem putování posunuli opět o kousek dál - tentokrát do Le Mans. Po příjezdu po poledni se jdeme společně podívat do katedrály St. Julien, ktera je opravdu monumentální. Dáváme dětem rozchod, aby mohly vychutnat kouzelnou atmosféru starého města a také aby mély čas si něco nakoupit. Ve čtyři hodiny máme sraz s našimi hostiteli a společné se vydávame na prohlídku města - hrázděné domy a křivolaké uličky jsou opravdu krásné, jdeme se projít i podél zachovalách městských hradeb - postavili je Římané ve 3. stoleti. V katedrále St. Julien zpíváme Zoia zentil a pak se již jdeme připravit na koncert. Ten se tentokrát koná v kapli gymnazia. Pokud si ale představujete malou kapličku, tak jste na omylu, tahle kaple je skoro tak velká jako kostel sv. Kříže u nás v Liberci. Akustika je tu nádherná, ale my máme jinou potíž - díky podlahovému topení je tu opravdu velké teplo. A tak večer nezpíváme v pelerínách, ale bez kabátku jen v halenkách a i tak se cítíme jak v sauně. Ale zpívá se tu hezky, skoro samo, v této akustice zněl nádherně Mozartův kánon i Pueri hebraeorum a protože je kaple odsvěcená, zpívali jsme tu i lidovky (a publikum opět zpívalo s námi francouzskou A la volette). Jako předposlední píseň jsme uvádeli Ej, děvča ořešanské a zde mi děti připravily překvapení - celou písničku zazpívaly s originální choreografií (mélo mi být divné, že po sobě předtím tak pokukovaly), kterou zazpívaly s takovou chutí a radostí, že jsem se pak několikrát klaněla, protože publikum nebylo k utišení. Po závěrečném spirituálu Deep river jsme přidávali ještě Jean qui pleure. Já vím, že ty severáčkovské děti pořád chválím, ale ony zpívaly přes velké vedro velmi hezky a s velkou chutí. A po koncertě rychle rozdělení do rodin a honem do postelí, protože ráno cestujeme dál...

Ráno se loučíme s rodinami v Tours (i když jsme tu byli jen jedinou noc, tak to bylo nesmírně milé přijetí) a pokračujeme dál, tentokrát na severozápad do města Caen, kde jsme zpívali před dvěma roky. Po výborném obědě na univerzitě nám hostitelé přichystali prohlídku opatství mužského kláštera založeného Vilémem Dobyvatelem. První vystoupení tu máme odpoledne v domě dětí, zpíváme asi třicet minut převážně lidové písně. Pak se již přesunujeme do ženského kláštera (ten založila královna Matylda), kde se koná náš koncert. Tento románsko-gotický kostel je opravdu monumentální a je tu krásná akustika. Zkoušíme zde, před koncertem také piknikujeme a hlavně odpočíváme. Večerní koncert zahajuje místní smíšený sbor. My začínáme Řezníčkovým Salve regina a pokračujeme přes starou hudbu až k našim soudobým skladatelům. Pomalu mi začíná být hloupé, že vždycky píšu, jak nám publikum nadšeně aplauduje, ale když ono je to tak při každém koncertu a tenhle není výjimkou. Krásně tu vyznívá Hurníkův Král David a naše zpívání završujeme Máchovým Hymnem. Jsem unavená, ale moc spokojená, že jsme to opět výborně zvládli. Po koncertě nás čeká rozdělení do rodin a myslím, že všichni vděčně vyhlížíme postýlky, protože byl dnes náročný den.

Dopoledne máme volné a společně se vydáváme na pláž Juno, kde se v roce 1944 vylodili spojenci. Kluky zajímají bunkry, které tu zbyly a děvčata se procházejí po břehu a sbírají mušličky. Dnes mělo prý pršet, ale je hezky a tak si to moře moc užíváme. V poledne jíme opět na univerzitě a pak vyrážíme do univerzitní nemocnice, kde máme vystoupení ve velké hale této moderní budovy. Z oken v patrech se na nás dívají pacienti a my zpíváme a aby to nebylo pořád stejně, tak vymýšlím i písničky ze staršího repertoáru. Dětem to zní moc pěkně. Po tomto vystoupení opět do autobusu a jedeme do městečka Bayeux. Zde nás čeká prohlídka města - a je to opravdu kouzelné místo - a přijetí na radnici. Večeře je opulentní v místním lyceu (nevím, jak ostatní, ale já tu tedy rozhodně nezhubnu...) a pak máme co dělat, abychom se stihli připravit na koncert, který se koná v monumentální katedrále Notre Dame. Naštěstí už po tolika koncertech není nutné moc zkoušet, spíše je potřeba vyzkoušet akustiku. Zpíváme zde hodinový duchovní program. Publikum reaguje velmi vřele, po závěrečném Hymnu vstává a vytleskává si přídavek. Musím říct, že je to nesmírně milé, moc nás těší, že se naše zpívání líbí. Já jsem moc spokojená, protože i když cítím na dětech únavu, tak vidím, že ze sebe chtějí vydat to nejlepší a že se jim to daří. Po koncertě přijíždíme pozdě v noci do Caen a čeká nás poslední noc ve Francouzské rodině.

Ráno se loučíme s poslední rodinou tohoto zájezdu, sedáme do našeho puntíkovaného autobusu a vyrážíme vstříc poslednímu koncertu v Paříži. Za ten tříhodinový přejezd jsme všichni vděční a odpočíváme. Těsně před Paříží to v autobuse ožije, to když slyším mladší děti, které sedí vpředu autobusu, jak si mezi sebou nadšeně povídají „já budu v Paříži, to snad není možný!“, „já uvidím Ajfelku, tý jo..!“. Přesně v jednu, jak bylo domluveno, dorážíme na ambasádu. V pátém patře, kde máme šatnu a úžasnou terasu s výhledem na Eiffelovku (máme ji jak na dlani, blíž už být nemůže), nás vítá pan velvyslanec Fišer a zve nás k obědu. Poté se jdeme k Eiffelovce vyfotit a dáváme dětem rozchod - myslím, že se opravdu těší na volný čas, který mohou strávit podle svého. A po srazu (děti byly opět přesné na minutu) jdeme krátce zkoušet na ambasádu. Koncert, který nás čeká, je trochu netradiční - naše zpívání začínáme před ambasádou písničkou Tovačovský hatě, pak se dvacet dětí přesune na balkón ve vstupní hale a zde hostům zpíváme Uherkovu fanfáru Hosana. Za zpěvu písničky Černé oči, děte spát děti sestupují po schodišti do hlavního sálu, kde se koná koncert a vmísí se mezi ostatní Severáčky. Po projevu pana velvyslance začíná náš asi třicetiminutový koncert. Musím říci, že se tu zpívá opravdu krásně. Pozvaní hosté, kterých je asi stopadesát, nadšeně aplaudují, zpívají s námi A la volette a je vidět, že se jim naše zpívání líbí. Měla jsem trochu strach, že bude na dětech znát únava, ale opak je pravdou, zdají se odpočaté a zpívají s neskutečnou chutí, která strhává. Po našem zpívání jsme pozváni na recepci, které se zúčastňují naši posluchači. Pro mě je to nadlidský úkol dostat se ke stolu s občerstevením (a přiznám se, že mi dost vyhládlo, tak po těch všech dobrotách dost šilhám), protože mě neustále někdo zastavuje a vyptává se na Severáček, na děti, na naši ZUŠku a také přijímám chválu za naše vystoupení. Mám velkou radost a jsem pyšná, že se naše děti chovají znamenitě, jistě by z nich měl radost i Guth Jarkovský...
Když se už večer chýlí ke konci, zpíváme na závěr několik různorodých skladeb - Brusiče mráze, Mou hvězdu a Bugatti step a po nadšeném aplausu přidáváme Tancuj, tancuj. A tak končíme náš poslední koncert ve Francii a v nadšené náladě se jdeme převlékat. Z terasy se loučíme s Eiffelkou a už téměř odcházíme, když ke mně přijdou děti, že prý za čtvrt hodiny začne Eiffelka blikat. Tak čekáme jak o silvestru na okamžik, kdy se Eiffelka rozbliká, a do toho nejstarší děvčata (a Pepa) zpívají a společně zažíváme pocit obrovské sounáležitosti. Když ten okamžik nastane, tak slyším výkřiky nadšení a do toho zní Lassův madrigal Blázni, co po světě celém a musím říct, že je nám fakt hezky. Pak hurá do autobusu (na ambasádě nás málem zamkli, mysleli si, že jsme dávno odešli) a domů...

Ráno se probouzíme v Německu po noci strávené v autobuse. Cesta ubíhá příjemně, do Liberce dorazíme podstatně dříve, než jsme původně plánovali. O půl druhé zastavujeme na předposlední zastávce v Příšovicích, abychom zhodnotili zájezd. Musím říct, že je velmi příjemné jenom chválit - byl to sice jeden z nejnamáhavějších zájezdů co se týče přesunů i zpívání, ale děti i dospěláci to zvládli na jedničku - s pohodou, úsměvem a s pocitem, že jsme potěšili naše hostitele a dobře reprezentovali naši zemi. Celkově jsme během jedenácti dnů ve Francii odzpívali 9 samostatných koncertů a 11 menších vystoupení, navštívili jsme 8 měst a nezlobte se, publikum se spočítat nedá, ale bylo těch lidí opravdu hodně. Do Liberce dorážíme po druhé hodině odpolední, doslova vyběhneme z autobusu a vítáme se. Pak na závěr zpíváme Ej, děvča orešanské a čeká nás poslední rozdělení do rodin - tentokrát do těch našich :-) .