- Den „D“, neděle 22.7.2007
- Sami považte, kolik událostí nás potkalo, jen když si je zobrazíme
v krátké osnově. 1. Vstáváme v 7.15 2. Snídáme 3. Rozezpívání
4. Odjezd do festivalového centra 5. Zpíváme na nedělní mši
6. Svačinka 7. Čekání 8. Soutěžní vystoupení – kategorie
dětských sborů 9. Oběd 10. Vyhlášení výsledků – jsme PRVNÍ
(Severáček vyhrává jako jediný sbor tuto soutěž již počtvrté!) – radostí
skáčeme, pláčeme 11. Odchod na zahradu prezidenta festivalu pana
Busquetse – zpíváme 12. Pěšky do rezidence 13. Zakázaná-povolená
koupel v bazénu 14. Balíme a nakládáme kufry 15. Zkouška na
koncert v rezidenci 16. Pěšky do festivalového centra
17. Fotografujeme se s Tajvanci 18. Zpíváme na závěrečném
koncertě 19. Sledujeme závěrečný koncert 20. Společný zpěv hymny
na jevišti, diriguje Silvie Pálková (zpívají všechny sbory) 21. Loučení
22. Bus troubí a jedeme domů 23. Je po 22. hodině a zpíváme a
zpíváme a světla Cantonigrós s přibývajícími serpentinami pomalu mizejí.
Co jsme prožívali? Očekávání, čekání, soustředění, napětí, radost, eufórie,
únava – zkrátka úžasný den plný emocí a zážitků.
Tomáš Kolafa
PS (od S.P.): Soutěž byla pro všechny velkým zážitkem a vydali jsme ze sebe
opravdu maximum – děkuji moc celé té výborné partě dětí i dospělých,
která opět ukázala, že české zpívání ve světě něco znamená. A taky díky vám
všem, kteří jste na nás mysleli a drželi nám palce…
- Čtvrtý den, sobota 21. 7. 2007
- Oblačné chladnější ráno nám v půl deváté otevřelo oči. Čeká nás
první soutěžní vystoupení. Snídáme společně s Tajvanci a na dvorku před
rezidencí zkoušíme. Dáváme se do gala a odjíždíme na soutěž. Celkem 24 sborů
a souborů všech hudebních žánrů, věkových skupin, rozličných barevností a
střihem lidových i stylizovaných krojů, neuvěřitelným množstvím tanečních
rekvizit ze všech koutů světa – taková je naše soutěžní kategorie.
Oči nám přecházejí z krojovaných a nalíčených Indonézanů, Tibeťanů,
Slováků, Novozélanďanů – každý světadíl je zastoupen. Pro porotu i diváky to
dnes musí být úplný Babylón. My jsme přišli na řadu jako dvacátí po jedné
hodině čekání na již rozehřáté hlíně za jevištěm. Nastupovali jsme po
padesátičlenném maurském smíšeném sboru dospělých, kteří tloukli klacky do
dřevěného jeviště, zpívali, pochodovali, křičeli a vydávali šamanské skřeky
– až strach přecházel z toho hluku – ale přitom výborně zpívali.
Děti nastoupily se severákovskou noblesou a daly tím divákům na předchozí
rachot zapomenout. Raichlova úprava Mila moja vyšla výborně a všichni, včetně
zpívající Silvie Pálkové a na housle hrající Alenky Hübnerové, si skladbu
krásně užívali. Ve suitě lidových písní Už ho vedou, Martina jsme se
představili s vlastním doprovodem hudebních nástrojů a ozvláštnili ji
stylizovaným tanečním pohybem. Po soutěžním vystoupení jsme se fotografovali,
naobědvali a vrátili se zpět do rezidence. Cestou autobusem paní Pálková
vystoupení zhodnotila a pak jsme si šli na hodinu odpočinout do pokojů.
Ve čtyři vycházíme pěšky ke kostelu, kde se připojujeme do slavnostního
průvodu tvořeného všemi zúčastněnými sbory. Chvilku jsme pak spočinuli ve
festivalovém centru a jako jedni z prvních se navečeřeli a pak zpět,
zkouška a hurá do postele.
Tomáš Kolafa
P.S. (od S.P.): Podle neoficiálních výsledků jsme sedmí, což v této konkurenci považujeme za velký úspěch.
- Třetí den, čtvrtek 20.7.2007
- Jak je příjemné se dlouho vychrupat by Vám dnes mohli všichni vyprávět,
protože jsme nikým nerušeni spali až do půl desáté, kdy jsme mohli o patro
níž snídat. Dnešní den bychom mohli nazvat – odpočinkový, relaxační a
inspirativní. Moc se toho nedělo, ale i takové dny jsou důležité.
Dopoledne zkoušíme nejprve v jídelně rezidence a před obědem na zahradě
– tentokrát choreografii pro suitu Už ho vedou Martina. V půl druhé
odjíždíme na oběd a pak sledujeme soutěž ženských sborů. Povinnou skladbou
v této kategorii bylo Amours, amours Miroslava Raichla, kterou jako
soutěžní navrhl před dvěma lety Petr Pálka. Bylo zajímavé slyšet ji
v tolika podáních. Před večeří jsme krátce zkoušeli, odjeli na koncert
a zase zpět. V půl desáté zhasínáme. Ruší nás Tajvanci, kteří zkoušeli do
deseti (a to vstávali v půl sedmé) a sdílejí spolu s námi rezidenci.
Děláme na ně pššt, protože se chovají jako na lyžáku.
Tomáš Kolafa
PS (od S.P.): Zítra nám držte palce kolem jedné hodiny – kategorie lidových
písní, ve které soutěží všechny typy sborů, začíná již v deset hodin.
My jdeme jako předposlední, tedy třiadvacátí a bude to asi dlouhé čekání.
|
| Zkouška na zahradě |
|
| Zkouška v jídelně |
- Druhý den, čtvrtek 19.7.2007
- Mlžný opar ranního svitu nám spolu s příjemným chládkem pomohl
pootevřít ztěžklá oční víčka. Šest ráno je šest ráno. Všichni statečně
vstávají, snídaně, balení a z Avignonu pokračujeme na jih. Příjemných
dvacet nad nulou se postupně zvyšuje s měnící se krajinou. Teplota
stoupá, zeleně ubývá… teplota stoupá, žluté přibývá a nakonec teplota
dostoupala na 35°C a mezi žlutou se objevují jen bílé kameny. Rovinatou
krajinou jsme v poledne projeli až k Pyrenejím. Stromy porostlé zelené
kopce, mosty, kamenné domy, hranaté kostelní věžičky a betonové dálniční
mosty s tunely nám oznámily: „Milí Severáčci, jste v Katalánsku.”
Z dálnice odbočujeme na klikatou silnici, která se vinula hornatou
krajinou. Pro představu - šíře silničky je asi jako do Letařek – a jezdí tu
všechno od motorek až pro kamion s pražskou SPZ. „Děcka, podívejte,
tamhle jsou už vidět vlajky a festivalové stany”, hlásí do mikrofonu
Silvie Pálková. Vystupujeme a rovnou obědváme pořádné jídlo. Po obědě
ubytování na stejném místě jako před čtyřmi lety, rozezpívání na chodbě
prvního patra a nakonec zkouška v kilometr vzdáleném festivalovém
stanu (stan pro dva tisíce diváků s jevištěm velikém jako v libereckém Domě
kultury). Po zkoušce máme volno a po prašné trávě s hlínou (všechny černé
boty jsou šedivé – my máme boty šedivé a prach nám neublíží) si prohlížíme
areál festivalu – hádáme vlajky zúčastněných zemí (Tibet, Portoriko, Taiwan,
USA, Maďarsko, Kanada, Gruzie - přijeli také autobusem a řidič má přes 180
kilo, my máme řidiče dva po osmdesáti kilech). Všichni jsou nesmírně ochotní
a vstřícní. Máme dokonce česky mluvícího průvodce a všude, kam přijdeme se
nás ptají, zdali něco nepotřebujeme.
Pro Severáček je nesmírnou ctí, že může otevřít celý festival na zahajovacím
koncertu, kde hrála katalánská filharmonie se svým smíšeným sborem, zpívala
ve Španělsku velmi populární a světoznámá sopranistka Maria Bayo. V půl
osmé večer zaplněný stan dlouhým potleskem nadšeně přijal půvabné a precizní
vystoupení Severáku. Museli jsme přidat Tancuj, což se na začátku koncertu
často nestává.
A ještě jedno zpívání. V menším stanu po desáté večer se konala slavnostní
recepce k 25. výročí festivalu za účasti pozvaných hostů a významných
osobností politiky i kultury. Za světla jsme si vše vyzkoušeli a po setmění
jsme se zapálenými svíčkami čekali jako překvapení večera za stanem u
popelnic a odpadků, aby nás nikdo z hostů nezahlédl. Hosté se trousili
a trousili a my za stanem čekali a čekali a svíce ve větru zhasínaly a
zhasínaly. Nakonec v jedenáct jsme nastupovali do setmělého stanu ve
dvou řadách zpívajíce festivalovou hymnu. Úžasná divadelní podívaná a
nečekané překvapení pro všechny zúčastněné, včetně prezidenta celého
festivalu, pana Busqetse, který si Severáček zamiloval již před mnoha lety.
Předávají se oficiální dary, přidáváme dvě písně a plni zážitků jdeme
k autobusu. Cestou domů paní Pálková hlásí: „Tak Severáci, tak náročný
den jsem snad ještě s Vámi nezažila.”
Máme toho všichni skutečně dost. Vstávali jsme v šest, o půlnoci jdeme
spát, ujeli jsme za dva dny 1887 kilometrů a tolik zážitků... „Rychle do
hajan a dobrou… A vstáváme až dopoledne, snídaně je v půl desáté.“
Tomáš Kolafa
|
| Zkouška na ubikaci |
|
| Slavnostní zahajovací koncert |
|
| Zasloužený aplaus |
|
| Pan Busquets zahajuje festival |
|
| Naši zástupci na zahajovacím ceremoniálu |
|
| Koncertní poblikum |
- 18.7. - 19.7. - První den (spíše noc)
- Pouhých pět minut po mávání rodičům při odjezdu v půl osmé večer zalapala paní
Pálkové po dechu: „Proboha, zapomněli jsme severákovská cédéčka, musíme se vrátit“.
„Zásadně se nevracím“, odpověděl hlavou položenou na volantu pan řidič. „Tam se cédéčka stejně neprodávají“,
odvětila paní doktorka Vejvarová. „No, ... tak dobrá, nebudeme se vracet“, zakončila debatu smířená paní sbormistryně.
Za Babylónem tak pan řidič prošlápl plynový pedál a plnou parou jsme pelášili na Prahu, Plzeň a Rozvadov.
Za hranicemi dobrou noc a probuzení nás čekalo po nočních německých bouřkách a deštích až ve Francii v půl osmé ráno.
Byl příjemný chládek a cesta hezky ubíhala celému podřimujícímu autobusu.
Krátce po obědě jsme zastavili ve městě Orange v prosluněné Provence. V poledním horku 36° C jsme shlédli jedno
z největších římských divadel pro několik tisíc diváků, kde jsme si dvěma skladbami vyzkoušeli dokonalou
akustiku a celou stavbu prolezli křížem krážem. Ve čtyři se zastavujeme v Avignonu u místního hotelu Premiere Classe,
zabydlujeme se v klimatizovaných třílůžkových buňkách, osvěžujeme se ve sprchách, večeříme a zkoušíme před
hotelem na trávě za „hluku“ cikád koncertní a soutěžní repertoár.
V devět večer rychle do hajan a spát a spát, abychom byli na soutěž v dokonalé kondici.
Ráno vstáváme v šest a čeká nás více jak 400 km do Cantonigros.
Vilém Valkoun
|
| Sněhurka a 41 trpaslíků |
|
| Zkouška v buňce |
|
| Zpíváme v antickém divadle |
Aktuální počasí v Cantonigros
